Někdy mám pocit, že už to v digitálním obklíčení nevydržím. Když už nemůžu ani dýchat, všechno vypnu, schovám do stolu a vypadnu ven, kde můžu být konečně sám sebou. I když se to v dnešní zrychlené a nestabilní době zdá jako nemožný krok, je ho třeba tu a tam udělat. Při jednom z mých posledních útěků z civilizace pro mě bylo nové to, že jsem se ještě zcela nezotavil po zranění kotníku. Měl jsem ho několik měsíců znehybněný v ortéze a ještě jej nedoléčil do té míry, abych ho mohl zatěžovat bez obavy, že se v něm zase něco pokazí. Na velké vyskakování to zrovna nebylo a nový problém si žádal nové řešení.
Divoké hory, kam zavítá i medvěd
Jako cíl si vybírám Jeseníky, krásné, nepříliš vysoké hory, které jsou ale dost divoké na to, aby v nich žili vlci a tu a tam sem zavítal dokonce los nebo medvěd. Ze středoevropského pohledu jde o poměrně rozsáhlé pohoří bez větších náhorních plošin, takže tady člověk jede vždy buď nahoru, nebo dolů. Denně se dá hravě nastoupat víc než tisíc metrů výškových, a tak stojím před rozhodnutím, jestli kotník zatížit na klasickém kole, nebo mu trochu ulevit a vzít si elektrokolo. Někdo mě možná odsoudí, ale vzhledem k rekonvalescenci jsem si nakonec vybral druhou možnost. Mně to usnadní doléčení a jiným zase otevře oči. E-bikepacking? Že je to blbost? Ne, nemyslím si.
Kde dobít akumulátor?
A tak jsem tu, na základně trail centra Rychlebské stezky, odkud budu stoupat do hor. S akumulátorem a motorem mi přirozeně přibyla jedna starost navíc. Už nejde jen o to, kolik jídla a pití si mám vzít s sebou, kolik vrstev oblečení přibalit, abych se nemusel obávat vrtochů nadcházejícího podzimu, nebo řešit, kde složím hlavu. Je tu totiž otázka dobíjení baterie, takže jsem musel cestu naplánovat i s ohledem na to, abych mohl svůj e-bike nabíjet. Pokud by mi někde došla energie, dostal bych se ještě do těžší situace, než kdybych měl se svou poraněnou nohou šlapat na kole. Bez podpory elektromotoru by mi nezbývalo než tlačit plně naložený e-bike se všemi brašnami a zavazadly o hmotnosti kolem pětatřiceti kilogramů. A to v divočině opravdu nechceš.
Celoodpružené kolo s velkou baterií
Na výlet si beru své osvědčené celoodpružené elektrokolo Mondraker Level R s chytrým systémem od Bosch eBike Systems. Jako zdroj energie slouží integrovaný 750watthodinový akumulátor propojený se silným středovým motorem Bosch. Abych nenarazil na problém, že nějaká nabíjecí stanice postrádá nejmodernější konektor, balím s sebou raději celý adaptér. Cestu jsem si rozvrhnul na tři dny a se dvěma noclehy v přírodě. V plánu mám ujet asi 240 km. V tu chvíli ještě netuším, co všechno mě čeká, a take že to nakonec dopadne trochu jinak.
Vyrážím jen v krátkém triku, ale výhled není optimistický. Předpověď říká, že se počasí bude zhoršovat, a tak si vezu oblečení do zimy i deště. Myslím na to, abych co nejvíc šetřil baterii. I kdybych si mohl pomoci vyšší mírou asistence, v úvahu beru to, že kolo s deseti kilogramy nákladu navíc bude mít samo o sobě větší spotřebu energie než obvykle. Uvědomuji si, že při odhadu zbývající kapacity akumulátoru nejde jen o vzdálenost k dalšímu dobíjecímu místu, ale především o velké denní převýšení. Baterii šetřím nastavením jízdního módu ECO. V delších sjezdech motor i vypínám, aby mi zbyla rezerva pro dojezd.
Krize přichází
Naplno dobíjím v Karlově Studánce a vydávám se do nejvyšších partií směrem na Praděd. Bohužel začíná pršet a teplota padá dolů. Ledový vítr mi žene dešťové kapky do obličeje tak, že se mi rozstřikují pod očima, padá mlha a do západu slunce zbývají necelé dvě hodiny. Na ukazateli kapacity baterie svítí poslední čárka značící, že kolo za optimálních okolností ujede tak 20 kilometrů. Mně jich k nejbližší nabíjecí stanici chybí asi osmnáct… Zrovna, když si myslím, že to už horší být nemůže, tak to přijde! Stoupám borůvčím a náhle o něco zavadím. Sakra, pařez ukrytý ve vegetaci z kola odpáře přehazovačku, jako kdyby byla z papíru.
Co teď budu dělat? Mohl bych si sednou na zem a brečet nebo chodit po lese a nadávat, ale jsem zvyklý improvizovat. Pomocí multiklíče demontuji zničenou přehazovačku, nýtovačkou zkracuji řetěz tak, abych z kola mohl udělat singlespeed. Důležité je, že můžu pokračovat.
Stále se pohybuji v nadmořské výšce kolem 1100 metrů. Nejvyšším bodem je pro mě vrchol Šeráku s výškou 1351 metrů.
Jako v temném filmu
Se soumrakem zjišťuji, že jsem ujel již 120 km a nastoupal vice než 2000 výškových metrů. Ve chvíli, kdy už je skoro tma, se na mýtině přede mnou na pozadí noční oblohy vyrýsuje postava muže s motorovou pilou. Možná je to lesník, možná člověk, který si šel do lesa nakrást dříví. Anebo možná… Nasadím čelovku a jedu dál. Kdykoli otočím hlavu do lesa, vidím světla bezpočtu očí. Zvířata jsou všude okolo mě, přijdu si jak v nějakém temném filmu od Tima Burtona.
Mám sice nepromokavou plachtu, pod kterou se dá schovat před deštěm, ale země je mokrá, a tak se raduji, když narazím na dřevěný přístřešek pro turisty. Tady to zapíchnu a přístřešek využiju k noclehu. Dešťové kapky bubnují na střechu a já pomalu usínám.
Noc bez světelného smogu
Ještě za ranní mlhy sjíždím do vesnice a zastavuji v hospodě na jídlo a dobití akumulátoru, který se vrátí na plnou kapacitu asi za tři hodiny. Mezitím mám čas naplánovat trasu na druhý den. Pořád je sice chladno, ale alespoň neprší a na nebe pomalu stoupá slunce. Šlapu zpátky na hřeben a po přejezdu pod střediskem Kraličák pokračuji až k polským hranicím.
Často ztrácím telefonní signál, ale to je vlastně přesně to, za čím jsem sem přijel. Místo mobilu používám k navigaci klasickou papírovou mapu. Vrstevnice mi pomáhají odhadovat náročnost převýšení. Pohybuji se nad mraky a raduji se, že jsem konečně v suchu. Počítám, že od okamžiku improvizované opravy jsem najel přes sto kilometrů a všechno je zatím v pohodě. Sice nemohu řadit těžší nebo lehčí převody, ale při výrobě mého singlespeedu jsem řetěz nechal na středu kazety a jednom z nejpoužívanějších pastorků, abych mohl jakž takž šlapat po rovině a současně neměl příliš těžký převod do kopce. O zbytek se postará můj parťák Bosch CX.
Ještě před setměním si najdu skalní terasu na přenocování. Daleko od civilizace si užívám pohled na noční oblohu plnou hvězd, které v divočině, nezatížené světelným smogem velkoměst, jasně svítí. Nemám s sebou vařič, ale rád se spokojím se studenou večeří. Zítra sjedu zpátky do civilizace a dám si teplé jídlo v hospodě. Myslím, že si ho zasloužím.
Proč na e-biku?
Kdybych to měl nějak shrnout, zdůraznil bych jednu věc. Klasický cyklista asi zůstane u tradičního kola, ale všem ostatním nabízí e-bike stejně dobrý off-roadový zážitek, za kterým jezdí motorkáři třeba až do rumunských hor. E-bike je přitom mnohem šetrnější k přírodě a proti běžnému kolu se na něm se všemi zavazadly zdaleka kolik nenadřete. Po své zkušenosti z Jeseníků mohu jenom doporučit!
Text a foto: Richard Gaspi Gasperotti
