Kdo si myslí, že posledních pět let bylo turbulentních a náročných, tak ať si nejprve poslechne vyprávění skláře a e-bikera Pavla Mansfelda Vajsejtla ze Stráže pod Ralskem a uvidí, co je to pořádný fičák! Rozhovor jsme s ním dělali už loni v létě, kdy jsme také navštívili jeho sklárnu.
Ano, možná je ta story trochu divočejší, ale rozhodně s dobrým koncem, nebo spíš s pozitivním vyústěním. Všechno začalo nešťastným vybodováním a ztrátou řidičáku (kombinace jedné drobné nehody a potom nešťastného přestupku při převozu dítěte). Stopka měla být na 12 měsíců, ale nakonec z toho byl rok a čtvrt, než byl řidičák zpátky. Za to období Pavel Vajsejtl najezdil skoro patnáct tisíc kilometrů na novém elektrokole. Od zdejšího bikera, mechanika a obchodníka Zdeňka Arnolda, kterému nikdo neřekne jinak než Arnie, si nechal doporučit kanadské elektrokolo Rocky Mountain Altitude. „Arnie mi Rocky Mountain moc vychválil, všechno ukázal a vysvětlil a já jsem si říkal, že do toho půjdu. Potřeboval jsem něco na celoroční ježdění. V půl čtvrté vstávám, kolem čtvrté vyjíždím a ze Stráže pod Ralskem jsem to měl do tehdejší dílny v Kamenickém Šenově zhruba třicet kilometrů. Logicky z toho vyplynulo, že to musí být elektrokolo, abych takové dojíždění zvládnul,“ přibližuje Pavel Vajsejtl.
Jaké byly první pocity?
První dojem byl skvělý a hned mi bylo jasné, že tak kvalitní e-bike prostě zvládne všechno, co si člověk usmyslí, že by zvládnout měl. Pochopitelně jsem si na něj musel zvyknout a naučit se ho krotit a správně používat. Člověk musí pochopit rozjezdy, řazení a další věci, je to zkrátka jiné než na klasickém kole. Například se musí zohlednit motor, vhodně zvolený převod a podobně. Na klasickém horském kole jsem toho měl najeto docela dost, ale i tak jsem se musel s Rockym pořádně seznámit.
S tím určitě souvisí i výbava na celoroční ježdění – jak jste to řešil a co všechno jste musel pořídit?
Samozřejmě jsou věci, které se týkají bezpečnosti, jako integrální přilba, rukavice a speciální bunda. Potom je potřeba další výbava kvůli povětrnostním podmínkám a určitému komfortu i při extrémních minusových teplotách nebo dešti a větru. Mít pořádnou spodní i vnější vrstvu, zakuklit se a ochránit.
V jaké roční době jste s dojížděním začínal?
Bylo to právě na začátku podzimu, někdy v září, takže to nejhorší mě teprve čekalo. Když mi v minus patnácti zamrzala přehazovačka, tak to byl opravdový extrém. Zabrat jsem dostal nejen já, ale i kolo. Ať to byl mráz, břečka, bláto, voda, sůl – prostě všechno dohromady. Kolo bylo prakticky každé tři týdny na kompletním servisu, každou chvíli se měnil řetěz a občas i kazeta. Denně jsem najel šedesát nebo sedmdesát kilometrů, často v brutálním počasí, a to se prostě projeví. I když je můj e-bike kanadský, tak možná ty podmínky u nás na severu Čech byly ještě tvrdší než v Kanadě a kolo dostalo pěkný záběr!
K elektrokolům jste získal kladný vztah. Přenesl jste ho i na své okolí, rodinu nebo kamarády?
Ano, na kamarády rozhodně! Když jsem viděl, jak snadno a rychle jezdím na e-biku, tak mi došlo, že s kamarády už to nebude žádný společný pojezd a nebudou mi stačit. Proto jsem jim dal svůj stroj vyzkoušet a rovnou jsem ještě jeden Rocky Mountain koupil. Tak nějak do zásoby, na prostřídání, a hlavně na půjčování. Je to novější model Altitude Powerplay, s lepší výbavou, vylepšeným displejem a novějším motorem. Takže na něm jezdím já, manželka nebo kamarádi. Dva e-biky prostě využiju.
Jste tedy altruista, děláte osvětu a dobré skutky…
Dá se to tak říct. To půjčované kolo prostě jen zprostředkovává zážitky, dělá radost a sbírá veskrze pozitivní reakce. Každý vidí ten rozdíl, jaké to je ujet v kopcích za dvě hodiny 30 kilometrů na klasickém kole, anebo třeba padesát nebo šedesát na elektrokole, zařádit si u toho a mít mnohem intenzivnější zážitek z jízdy v terénu. Na pravidelnou kardio zátěž je e-bike mnohem lepší a vyrovnanější tréninková pomůcka než klasické kolo. První Rocky Mountain Altitude má najeto už zhruba 20 tisíc kilometrů.
To jsem si myslel, že bude mít i víc. Ubral jste trochu v dojíždění do práce na e-biku?
Když mi vrátili řidičák, tak jsem začal trochu víc jezdit autem a polevil jsem v dojíždění. A potom jsem měl dlouhou a skoro roční pauzu bez kola, protože se mi stala nehoda. Řidič rychle jedoucího auta mě srazil, když jsem běžel po silnici. Bylo to před rokem, v létě 2023. Byl teplý den, světlo, ale řidič jel tak rychle, že nedokázal udělat nic jiného, než mě alespoň nezabít. Na poslední chvíli mě uviděl, nějak to strhl a střetli jsme se bokem. Rok jsem se plácal a dával dohromady a elektrokolo mi teď pomáhá nabrat zase kondici a dostat se do formy. Běhání nebo skákání přes švihadlo mi zatím moc nejde, tam je moc dynamického pohybu, který mi ještě na pohmožděné koleno nedělá dobře, ale šlapání na elektrokole je super.
Máte po nehodě a zranění na silnici větší strach, minimálně jako chodec nebo cyklista v provozu?
Nemám, protože tu nehodu beru jako souhru okolností a blbou náhodou. Ten řidič měl pár měsíců třistakoňové auto a jel prostě nepřiměřeně rychle. Potkaly se různé faktory a už je to za mnou.
Když od sportu pomalu přejdeme k vaší sklářské profesi, tak začnu takovou laickou otázkou. Jsou skláři dobří cyklisté, protože mají velkou kapacitu plic?
Asi vás zklamu, ale naše práce není vůbec o síle foukání, protože čím teplejší je sklo, tím méně se do něj fouká, spíše je to takové dýchnutí. Ale naopak k práci potřebujeme celkově dobrou fyzickou kondici, protože nabrat velký kus skla není pro každého. I když to vypadá, že je to taková jednostranná práce, tak při nabírání, vytahování z pece, foukání a tvarování namáháme celé tělo poměrně rovnoměrně – není to tak, že bychom píšťalu drželi pořád stejně. Dokonce i při fyzioterapii mi říkali, že záda vypadají celkem dobře.
Je to tím, že jste sportovec?
Vždycky jsem dělal nějaké sporty, kulturistiku, kolo, běhání, rafty nebo kánoe, takže možná mám takový dobrý základ. Ale znáte to, když člověk poleví, přijde zranění anebo je nějaká nová rodinná situace, kondice se dá ztratit. Elektrokolo mi v tomto pomáhá udržovat rituály a režim. Chci se zase vrátit k pravidelným vyjížďkám.
Pravidelně dojíždět do práce už tedy nebudete?
Možná občas, ale jinak chci mít e-bike opravdu za odměnu a jako koníčka, na kterého se budu těšit.
Nyní se nacházíme ve sklářské dílně u středního učiliště v centru Nového Boru, kde má pronajaté zázemí vaše firma. Jak dlouho se oboru věnujete?
Shodou okolností jsem se právě na tomto učilišti naučil řemeslo a pak ho postupně zdokonaloval, i v místním podniku Crystalex. Potom jsem se dostal do zahraničí, do Nizozemí i do Německa nebo do Španělska a Finska, na sklářské i fotografické soutěže, což je také můj další koníček. Před pár lety jsem odešel ze zaměstnání, byl na volné noze a vyráběl pouze na zakázku pár speciálních věcí, velké krystaly a masivní věci, nicméně najednou to nestačilo. Poptávka byla větší, objednávky přibývaly a musel jsem tedy založit firmu Antares Art (www.antaresart.cz) a dnes zaměstnávám patnáct lidí. Vyrábíme velké zakázky a speciality jako třeba obří skleněné lustry z několika stovek různých dílů, svítidla, poháry anebo vícekusové sady různých skleněných specialit.
Jste úspěšný v oboru tradičního řemesla, o vaši práci je zájem, a ještě máte prostor na to jezdit na skvělém elektrokole. Jaké je tedy tajemství úspěchu?
Není to jednoduchá práce a letošní rok je z pohledu objednávek, prodejů a dalších faktorů zvláštní, nebo spíše takový nepříjemný a nevyzpytatelný. Ale byl bych pochopitelně rád, kdyby to šlo stále nahoru. Práce je méně, ale nevzdáváme se. Mám šikovné a zodpovědné lidi a musíme to ustát a pořád makat.
Je problém sehnat dobrého skláře?
To teda je a kolikrát to trvá roky. Což o to, sehnat skláře, který umí podat na ouško, tedy takový základ, to se asi dá. Ale najít šikovného skláře, který umí natáhnout list, fouknout velký kus skla, pohrát si s barvami a podobně – to už je hledání jehly v kupce sena. Píseček je tu malý, většinou se v oboru známe, takže je to spíš o tom, na koho člověk natrefí a kdo chce třeba udělat změnu a zkusit něco nového.
Jak jste zvládli covid a také zdražení energií, které zkomplikovalo situaci mnoha výrobcům snad ze všech oborů?
Firmu jsme spustili ještě před covidem a rok všechno běželo. Pak začal covid a to byla první ťafka. Nějak jsme tím propluli, ale bylo to náročné období. No a potom přišly ty energie, což je pro nás alfa a omega celého provozu a drtí nás to dodnes, každý měsíc platíme za plyn tak 500 nebo 600 tisíc korun. Musel jsem zdražit a zvětšit tým, abych vytěžil z pece maximum.
Ta výheň asi nejde jen tak vypnout, že?
Ne, pec se nedá jen tak vypnout, dělá se to maximálně jednou do roka v rámci údržby. Během pracovní doby z pece vybereme, my říkáme vyzobeme, celou pánev nataveného materiálu a zpracujeme maximum, co se dá. Odpoledne, když směna končí, přichází další zaměstnanec, který taví. Pec naopak ještě víc vyhřeje, nasype tam křemičitý písek a další směs a na ráno máme na pánvi připravené další sklo. Chemicky je to poměrně složitý proces, nesmí se to přepálit nebo nechat probublat, je to alchymie.
E-bike vás tedy dokáže vytrhnout ze stereotypu a rutiny a pořádně si na něm vyčistíte hlavu, je to tak?
Ano, rozhodně. Vždycky se těším, až vystřelím pryč a pojedu si zase to své kardio cestou necestou a trochu se odreaguju.
Přibývá elektrokol i ve vašem kraji mezi skalami a v podhůří Lužických hor?
Určitě ano. Jsou tu krásné cyklostezky i trasy po málo frekventovaných cestách. Přibývají také traily, jako je Polevsko, Svojkov, Jedlová a Hvozd nebo třeba vzdálenější Ještěd – tam všude se dá jezdit. Kdysi jsem taky jezdil známý MTB maraton Malevil, který se na těchto trasách koná, a to jsme si dávali s partou pořádně do těla ještě na klasických kolech.
Cyklistika i sport jsou vám natolik blízké, že vyrábíte také trofeje pro vítěze různých závodů, soutěží a turnajů. Jaké přesně?
Když jsem ještě dělal pro Lasvit, tak jsme vyráběli trofeje na Tour de France, a to byly hutně asi nejsložitější věci v takovém opálovém zabarvení. Většinou se dělají silnější a slabší kusy a potom už to dál jde do dalšího zpracování, broušení a postprodukce. My jenom nafoukneme, uřežeme a předáváme výrobek dál. Takových věcí na zakázku děláme hodně a ani je nemůžeme prezentovat. Přímo z naší dílny jdou trofeje pro organizátory akcí, se kterými spolupracujeme už dlouho, například dnes jsme vyráběli ceny pro skateboardový Mystic Cup. Děláme si svoji výrobu a zajímavé věci. Jako malá pětiletá firma ani nikomu nelezeme do zelí a nikam se netlačíme, ovšem spolupracujeme na různých zakázkách i s většími společnostmi, které už vědí, že pro ně dokážeme vyrobit kvalitně kreativní a speciální věci přesně tak, jak potřebují.
Říká se, že poctivého nepálí, ale nejspíš i poctivý sklář se může spálit při takovéto práci, je to tak? Patří tyhle šrámy k vašemu řemeslu?
Člověk je zvyklý na spoustu věcí. Na horko, na pocení a občas i nějakou popáleninu. Kdybych měl ukazovat všechny jizvičky a stopy, tak tu budeme dlouho. Horší než o sklo je ale spálit se o horkou kovovou píšťalu. V létě pracujeme v tričku a kraťasech a předloktí si občas chráníme návleky, ale v zimě je to zase na mikinu a kalhoty, protože ráno je chladno a pecí samotnou se dílna nevytopí – pokud mrzne, tak rozdíly teplot na pracovišti jsou větší.
To ale není nic, co by vás jako zkušeného bikera, který počítá s nepřízní počasí a střídáním teplot, překvapilo nebo zaskočilo.
Přesně, v létě pot a horko a jindy zase zima a nepohoda je něco, čemu člověk přivykne na kole i v práci. A mít poštípané a trochu popálené ruce z práce je stejné jako projet kopřivy nebo ostružiny na elektrokole. Jen to trochu štípne a za chvíli už to necítíte…
Děkuji za rozhovor šťastné kilometry v sedle a úspěchy v podnikání.
TEXT: Ondřej Vysypal FOTO: Ondřej Grund
